Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kostel Nanebevzetí P. Marie v Kozlově - historie

10. 1. 2017

Kostel Nanebevzetí Panny Marie se ve vsi připomíná poprvé v roce 1365 a z první zmínky lze usuzovat, že byl v tomto roce již plně funkční, stavba tedy pochází zřejmě z poloviny 14. století, nejpozději z počátku šedesátých let. Kostel prošel v průběhu doby několika úpravami, které jeho vzhled částečně proměnily. Velmi rozsáhlou byla úprava ve 2. polovině 16. století, která nepochybně souvisela se stavebními aktivitami prováděnými ve vsi rodem nových majitelů Uttenhoferů z Uttenhofu, kteří v Kozlově ve stejné době zahájili stavbu nového panského sídla – zámku. K presbytáři kostela byly v té době přistavěny opěráky a upravena okna odstraněním kružeb a zazděním jejich spodních částí. S největší pravděpodobností došlo i k výstavbě panské oratoře a venkovního schodiště k ní v jižní stěně presbytáře. Další výrazné úpravy kostela proběhly v roce 1708 za Pikartů z Grüntalu, kdy byla přistavěna barokní věž z jižní strany lodi a křestní kaple z její severní strany. Nově byla upravena a zaklenuta sakristie, původně přízemí tehdy zřejmě snesené gotické věže. Navzdory všem pozdějším úpravám, které změnily vzhled kostela, bylo jeho gotické jádro zcela zachováno. Barokní přestavba byla provedena citlivě a s respektem k stávajícím konstrukcím a artefaktům. Kostel tak je působivou a architektonicky hodnotnou stavbou, která od svého vzniku tvoří významnou dominantu obce.

Ve věži kostela bývalo údajně až pět zvonů, o jednom z nich, který věnoval Adam Ferdinand von Rackel r. 1673, jsme se již zmínili. Zkázu, kterou zvonům přivodila 1. světová válka, přežil pouze jeden z nich, ten nejstarší pozdně gotický zvon - není to však zvon Adama Ferdinanda, jak se v literatuře často uvádí. Nápis na zvonu: „anno*dom(i)ni*mylesimo*qvincentesymo*qvinto*ysta campana conflata est per“ („Léta Páně tisícího pětistého pátého tento zvon byl ulit“) ho datuje do samého počátku 16. století a pokud sem nebyl v pozdější době přenesen z jiného kostela, musel i on být před stavbou věže zavěšen na původní věži společně se zvonem z r. 1673. Nápis na zvonu bohužel jméno zvonaře neuvádí. Zvon má průměr 77 cm a jeho šestiramenná koruna je tvořena uchy zdobenými pletencem. Obíhající linky na věnci zvonu jsou částečně poškozeny, což způsobily hodiny, které zde byly po dostavbě věže umístěny a svým kladivem odbíjely na zvonu čas. Po první světové válce opatřil kozlovský farář jeden malý zvon a po uspořádané sbírce mohly být 14. května 1933 vysvěceny dva další zvony. Velký o váze 353 kg a průměru 85 cm nesl obraz Srdce Ježíšova a jména 22 kmoter, malý zvon o váze 152 kg a průměru 62 cm nesl nápis „Sancta Maria, ora pro nobis“, obraz Matky Boží a jméno kmotry: Berta Nürnberger. Druhá světová válka však kostel o jeho nové zvony připravila.

Kostel je nejstarší stavební památkou ve vesnici a dnes prakticky jedinou historicky cennou stavbou ve vsi, která za dobu své existence přežila všechna kataklyzmata uplynulých staletí a zejména posledních desetiletí. Je to orientovaná, jednolodní, obdélníková stavba, s pětiboce zakončeným presbytářem, se sakristií a křestní kaplí po severní straně a s hranolovou, ve 2. patře osmihrannou věží po jižní straně lodi. Obdélná hlavní loď kostela je z lomového kamene. Západní průčelí lodi kostela, prolomené dvěma ležatými obdélnými, segmentem zakončenými okny, osvětlujícími prostor podkruchtí, je završeno trojúhelníkovým štítem. Průčelí je zesíleno trojicí opěrných pilířů z pískovcových kvádrů a lomového kamene z doby barokní přestavby kostela. Umístění mohutného opěráku v ose průčelní stěny možná naznačuje, že loď kostela byla (nebo spíše mohla být) zamýšlena jako dvoulodí. Opěráky, předsazené o 1,1 m jsou kryty značně narušenými šindelovými pultovými stříškami.

 

V prostoru jihozápadního nároží kostela je připojeno venkovní kamenné schodiště, které zajišťuje jediný možný vstup do prvního patra kruchty. Jednoramenné schodiště s žulovými stupni a kamennou podestou před vstupem je z jižní strany ohraničeno zdí z lomového kamene, tvořící šikmé zábradlí, chráněné žulovými deskami. Na jižní straně presbytáře se nachází dřevěný přístavek s dřevěným schodištěm ústícím na oratoř, zastřešený šindelovou pultovou střechou. Vnější stěny kostela jsou opatřené hladkou štukovou omítkou. Na jižní straně vnější fasády kostela mezi dvěma gotickými okny je osazen dřevěný kříž, v jehož horní části se nacházela kovová destička, původně s nápisem „INRI“. Na ramenech kříže jsou kovové úchytky, na nichž byla v minulosti připevněna figura Ježíše Krista. Při východním konci jižní stěny kostela se nalézá vstup opatřený nízkými dvoukřídlými dveřmi, které jsou rámovány pravoúhlým portálem a hladkým žulovým ostěním.

Presbytář kostela, jehož stěny jsou prolomeny jedním segmentovým a trojicí hrotitých oken, jejichž kružby se nedochovaly, byl původně bez opěráků s nárožími armovanými kvádry. Trojice dnešních, jednou odstupňovaných opěráků byla přistavěna později, zřejmě v 16. století. V jižní stěně lodi jsou 2 hrotitá okna, se zbytky skleněných okenních výplní se zasklením do olova. Na vnitřním konci ostění oken se nacházejí fragmenty kamenných prutů původních kružeb oken. Vlevo od věže je umístěno obdélné, segmentem zakončené okno s hlubší zešikmenou a cihlami lemovanou špaletou, ústící na kruchtu. V severní stěně lodi jsou umístěna dvě vysoká obdélná, segmentem zakončená okna.

Věž na čtvercovém půdorysu s vnitřními rozměry 5,8 x 5,8 m, s lizénovými rámci a polokruhově zakončenými okny je zastřešena šindelovou bání. Na jižní straně věže se nachází obdélníkový portál s letopočtem 1708 v nadpraží. Pod korunní římsou se v jižní a východní stěně nachází na výšku obdélný otvor k bývalým ciferníkům věžních hodin. Z jižního ciferníku se v kostele dochoval malý fragment prkenné desky. V přízemí věže je na levé straně vstupní předsíně umístěno kamenné točité schodiště sloužící pro výstup na věž. Schodiště vede do prvního patra, kde se nachází prostor pro zvonění a začínalo zde dřevěné, dnes nově zrekonstruované, schodiště vedoucí do zvonice. Ve druhém patře, tzv. zvonovém, jsou osazeny čtyři dřevěné nosné kozy pro tři zvony. Ve věži dnes visí pouze jeden výše popsaný zvon.

Do lodi se vchází z podvěží gotickým hrotitým profilovaným portálem (před přístavbou věže hlavním vchodem) s vloženým nadpražím se sedly. Hrotitý záklenek portálu je vyplněn hladkým tympanonem neseným dvojící drobných čtvrtkruhových krakorců, jejichž okraje jsou profilovány výžlabkem. Portál je poněkud poškozen, zejména ve své spodní části. V jeho vnitřní špaletě je dochována původní kapsa pro závoru.

Neobyčejně kvalitní a jemné provedení portálu je u venkovských staveb v tomto kraji zcela nezvyklé. Jeho kořeny je s největší pravděpodobností nutno hledat jinde. Nabízejí se například kamenické huti v nedaleké Plzni, které byly přímo ovlivňovány dvorským prostředím.

Presbytář kostela je sklenut jedním polem křížové klenby a pětidílnou žebrovou klenbou s jehlancovými konzolami a kruhovými svorníky s plastickými růžicemi. Velmi pozoruhodný je soubor osmi konzol, z nichž klenba vybíhá. Zajímavé jsou zejména jejich krycí desky, profilované různými kombinacemi oblounů s výžlabky. Při severní straně presbytáře je připojena sakristie (původně snad tvořená přízemím později snesené kostelní věže) z lomového kamene na obdélném půdorysu, krytá nižší šindelovou pultovou střechou a sklenutá jedním polem klášterní klenby. Zachovala se zde prostá kamenná výlevka, umístěná v nice severní stěny. Sakristie je z presbytáře přístupná gotickým sedlovým portálkem, který je profilovaný pouze jedním čtvrtválcovým výžlabkem, vybíhajícím ve spodní části do špičatých ostruh. Portál rámuje jednokřídlé prkenné dveře. V severní a východní stěně sakristie je prolomeno po jednom obdélném, segmentově zakončeném okně se špaletou. Před severním oknem se nachází proplétaná kovová mříž.

V severovýchodní stěně presbytáře se zachovalo torzo obdélného gotického sanktuária – výklenku, ve kterém bývala ve středověkých kostelech uchovávána svátost oltářní. Jeho profilace je bohužel z větší části otlučena, cele je dochována pouze v horní části. Je tvořena výrazným oblounem lemovaným dvojicí ústupků, z nichž vnější přechází do předsazeného rámce. Z tohoto rámce se dochovala právě horní část, která je vyplněna jedním velkým výžlabkem, na nějž navazuje oboustranně okosené čelo rámce.

Na jižní straně presbytáře se nachází balkónová oratoř vyložená na čtyřech konzolách z dřevěných trámů zdobených profilací. Je přístupná pouze krytým dřevěným schodištěm zvenčí kostela. V presbytáři se dochovala i původní gotická oltářní mensa, krytá dnes pod konstrukcí pozdně barokního oltáře. Její krycí deska je na spodní straně poměrně bohatě profilovaná. V těsné blízkosti mensy je v dlažbě kostela dochován čtvercový odpadní otvor.

V severní stěně presbytáře se dochovaly dva pozoruhodné mramorové epitafy Jiřího Uttenhofera z Uttenhofu (1587) a Jindřicha Uttenhofera z Uttenhofu (1594). Oba představují kvalitní příklady venkovských protestantských epitafů své doby.

 

Obdélná loď kostela o vnitřních rozměrech 9 x 13,5 m je plochostropá, krytá dřevěným trámovým stropem, vyneseným ztužujícím vrchním průvlakem v prostoru půdy. Podhled stropu, který tvoří omítka na rákosu s malovanými znaky, je doplněný výraznějším fabionem, zdobeným motivem malovaného ornamentálního vlysu. Vnitřní stěny lodi jsou členěny obdélnými rámy s malovanou výzdobou s motivy pásků a vlysu z vejcovce. Podlahu lodi kostela tvoří převážně kamenné žulové desky, v menší míře jsou zde položeny také čtvercové topiky a cihly. Triumfální oblouk kostela je hrotitý s mírně vyžlabenými boky. Vnitřní plochy jsou zdobeny iluzivním žilkováním. Vlevo od triumfálního oblouku je zobrazen erb Kryštofa Martina ze Štampachu, vpravo erb jeho manželky Anny Kateřiny ze Štampachu, rozené ze Steinsdorfu. U obou erbů je uvedeno datum 1667. V západní části lodi je vystavěna dřevěná dvoupatrová barokní kruchta se zdobně vyřezávaným konkávně zvlněným kuželkovým zábradlím, která se zalamuje i podél bočních stěn lodi. Na horním patře kruchty stávaly varhany.

Ve východní části lodi se nachází vstup do krypty krytý původním figurálním náhrobníkem, který bývá v literatuře uváděn jako rokokový s tím, že je na něm zobrazena formou plastického figurálního reliéfu postava mladého muže v rokokovém oděvu držící v ruce kříž. Tato charakteristika však je v rozporu se zkratkovým nápisem, vytesaným vlevo od postavy. Nápis, bohužel dnes značně omšelý, odkazuje na neznámý ženský pohřeb z 21.(?) června 1708. Zemřelá osoba se dožila 71 roků a jednalo se nejspíše o ženu s inicály M.B. pravděpodobně z rodu Štampachů, rozenou von Stensdorf. Bohužel v kozlovských matričních knihách není v roce 1708 žádný takový pohřeb zaznamenán. Nápis vpravo lze pak jednoznačně přiřadit k úmrtí Marie Elisabethy Kagerin de Stampach, která zemřela v Kozlově 17. července 1770 ve věku nedožitých 18 let. S ohledem na datum 1708 však je vznik náhrobku v období rokoka prakticky vyloučen. Zajímavá je i skutečnost, že k mužské figuře není uveden žádný nápis. Pouze na prostředním erbu vytesaném nad hlavou postavy a dnes témě zcela setřeném lze identifikovat stejnou heroldskou figuru, jakou vidíme na erbu rodu Štampachů umístěném nad vchodem do křestní kaple a vlevo od triumfálního oblouku, kde je kromě jména Kryštof Martin Stampach uveden i rok 1667. Bezesporu tedy mužská postava doplněná na reliéfu vojenskými atributy odkazuje na majitele panství z tohoto rodu. Oba nápisy pak byly dodatečně doplněny. Vznik náhrobku tak je možné posunout do závěrečné třetiny 17. století. V literatuře se často uvádí, že kostel obsahuje dvě hrobky, v nichž jsou pohřbeny ostatky bývalých majitelů. V první měla být uložena těla rodiny Uttenhoferů, ve druhé rodiny Racklů ze Weinsdorfu, Hegnerů z Rösselfeldu, Pikartů z Grüntalu a Trauttenbergů. Otázka umístění případné druhé hrobky, pokud opravdu existovala, zůstává otevřená. Je možné, že se nachází někde pod podlahou kostela, která však vypadá poměrně jednolitě a intaktně, takže by hrobka musela být zakryta již při nějaké dřívější stavební aktivitě v kostelním interiéru.

Na severní straně kostela se otevírá obloukem do lodi plochostropá křestní kaple členěná pilastry, která byla přistavěna roku 1708 z lomového kamene na čtvercovém půdorysu o vnitřních rozměrech 5,4 x 5,4 m. Kaple je krytá sedlovou šindelovou střechou. Severní průčelí kaple je zakončeno trojúhelníkovým štítem s polokruhovou nikou v ose
s barokní sochou světce v podživotní velikosti patrně z keramického materiálu. Tato socha byla odcizena v dubnu 2015. Prostor kaple je osvětlen třemi obdélnými, polokruhově zakončenými okny. Vnější stěny kaple jsou členěny soklem, lizénami ve štukové omítce a cihelnou korunní římsou s jednoduchým maltovým profilem. Z matrik je známo, že
pod podlahou kaple byli v 18. století pohřbeni minimálně dva kozlovští faráři.

Nad vstupem do křestní kaple jsou v severní stěně lodi umístěny tři erby. Zleva je jako první vyobrazen erb Pikartů z Grüntalu (poloviční orel a měsíc s třemi hvězdami), dále erb Rackelů ze Weinsdorfu (dva rohy hojnosti) a erb pánů ze Štampachu.

Vnitřní zařízení kostela bylo ve druhé polovině a zejména v závěru 20. století zcela zdevastováno, rozkradeno nebo zničeno. Dle dochovaných soupisů památek zde došlo
k nenahraditelné ztrátě části kulturního dědictví této oblasti Čech. Hlavní oltář, boční oltáře a kazatelna vznikly v období rokoka a byly původně bílé a zlacené. Hlavní oltář portálový a sloupový byl osazen obrazem Nanebevzetí P. Marie o rozměrech 200 x 150 cm, v nástavci byl umístěn obraz N. Trojice zdobený vyřezávanou zlacenou korunou. Dále se zde nacházely bílé zlacené sochy sv. Floriána a sv. Jiří z r. 1872. Na zadní straně oltáře je dodnes čitelný nápis „Johann Carl Rittinger, Maler und Staffierer aus Schönfeld, 1772“. Boční oltáře kostela byly panelové s rokokovou ornamentikou, zasklenými skříňkami a mušlovitými výklenky v nástavcích. Na oltáři sv. Anny stávala socha sv. Anny Samétřetí ze 17. stol., na konzolách sochy sv. Josefa a sv. Jáchyma, ve výklenku nástavce socha sv. Pavla(?). Na mariánském oltáři byla umístěna dokonce dřevěná gotická(!) socha Madony z poloviny 15. století, dále sochy sv. Vojtěcha a Prokopa, v nástavci sv. Václava. V kostele se dále nacházelo dřevěné polychromované sousoší Matky Boží bolestné, zlidovělá práce z 2. poloviny 17. století. Nad oltářní menzou v křestní kapli visel obraz Ukřižování z první poloviny 18. století připisovaný P. Brandlovi nebo jeho dílně, po stranách oltáře byly zavěšeny oválné obrazy Madony a sv. Terezie(?) z počátku 18. století v akantových rámech. V jihozápadním rohu kaple je umístěna osmiboká kamenná křtitelnice z poloviny 18. století, na jejímž poničeném dřevěném víku bývalo sousoší Kristova křtu. Na sloupkové noze křtitelnice jsou umístěna zrcadla s diamantovým řezem. Při východní stěně křtící kaple je přistavěna velká dřevěná oltářní stěna v podobě tzv. grotty, s původně dřevěnými ozdobami. V protilehlých výklencích umístěných při stěnách křestní kaple se nalézaly sochy světců, v jejichž přesném určení se prameny rozcházejí. Socha sv. Jana Nepomuckého z litého štuku zůstala zachována v západním výklenku. Socha ve východním výklenku byla různými prameny popisována odlišně jako sv. Juda Tadeáš či sv. Jan Křtitel. Nad zpovědnicí stávající u severní strany kostela visel obraz sv. Jiří (na koni s erbem rakouského dvouhlavého orla na štítě) z 19. století. V sakristii se nacházela dřevěná lidová soška P. Marie svatohorské z 19. stol. Na jižní stěně lodi byl osazen dřevěný zlacený baldachýn nesoucí dřevěnou polychromovanou soškou Panny Marie Bolestné, lidovou práci z 2. poloviny 17. století. Na stěnách lodi kostela bývaly zavěšeny obrazy nazarénské křížové cesty. Před hlavním oltářem je postaveno dřevěné zábradlí konvexního tvaru zdobené balustrádou s dvířky uprostřed.

Významné jsou již zmíněné dva mramorové renesanční sloupové epitafy s reliéfem krajiny doplněné původně alegorickými sochami a umístěné v presbytáři (dostatečně vysoko, takže zatím unikly úplnému zničení). Jde o epitafy Jiřího Uttenhofera z Uttenhofu z r. 1587 a Jindřicha Uttenhofera z Uttenhofu z r. 1594. Oba epitafy mají podstavec s černými tabulemi se zlatými nápisy a kontrastují s bílou nástavbou. Dvě různě velká nad sebou ležící pole s postranními dvojitými sloupy vytvářejí podesty pro alegorické postavy. Západní epitaf Jiřího Uttenhofera a jeho ženy Sophie, roz. z Gleissentalu má v dolním poli nad ornamenty a zlatými třásněmi zdobenou oponou vyobrazený hrad s dvěma věžemi a v horním poli reliéfní zobrazení Klanění tří králů. Východní epitaf Jindřicha st. Uttenhofera rady a služebníka bamberského knížete, zemřelého v roce 1594, jeho manželky Uršuly z Uttenhofu roz. z Brandsteinu a Davida Uttenhofera, sasko-coburského kancléře, má v dolním poli nad ornamenty a třásněmi zdobenou oponou vyobrazeny dva na kopcích položené hrady. Levý s jednou kruhovou věží a pravý s dvěma čtyřbokými věžemi s cimbuřím. V horním poli je reliéf Narození Krista s volem, oslem a pastýři v krajině, nad kterou se vznáší „Gloria“ volající anděl. Epitafy byly původně doplněny o alegorické figury a busty, které však byly odcizeny. Na panské oratoři je vidět stopa po vytrženém figurálním renesančním mramorovém náhrobníku z 2. poloviny 16. století.

 

Tento výčet a popis vnitřního zařízení, pouze dokresluje obraz zmaru, který dnes kostel skýtá. Kostel je odsvěcen a od 70. let minulého století patří do majetku města Bochova. Celá stavba trpěla dlouhá desetiletí zvýšeným přívalem povrchových vod, stékajících z poničené střechy po obvodu kostela. Vlivem podmáčení došlo dokonce k poklesu základů v prostoru mezi sakristií a presbyteriem. Vlhkostí a nedostatečnou údržbou byl poznamenán zbylý mobiliář vnitřního zařízení kostela. Vlastník objektu, město Bochov, proto v posledních letech přistoupil k celkové rekonstrukci této sakrální stavby. Před vlastní rekonstrukcí byl firmou ART KODIAK s.r.o. proveden v říjnu 2007 až lednu 2008 stavebně historický průzkum kostela. Ve snaze zabránit dalšímu chátrání této kulturní památky vzniklo již v roce 2004 občanské sdružení „Kostel Kozlov“.

Práce na rekonstrukci byly zahájeny v r. 2008 a v roce 2009 byla ukončena rekonstrukce krovu a výměna střešní krytiny. Rekonstrukce pokračovala obnovou kopule kostelní věže (29. listopadu 2011 byla pomocí jeřábu osazena na věž nová zrekonstruovaná báň). V letech 2012 a 2013 byly vykonány sanační práce, jejichž smyslem bylo zabránit dalšímu pronikání vlhkosti do zdiva zejména ze severní a západní strany. V roce 2014 byly zahájeny rekonstrukční práce v interiéru kostela, při nichž byly pod sondami v presbytáři objeveny zbytky starší výmalby. Vzhledem k malému rozsahu odkrytých maleb zatím nelze o jejich stáří pronášet žádné definitivní závěry. Zároveň byly z kostela vyvezeny lavice, které byly částečně napadeny dřevokaznými houbami. V roce 2016 došlo k rekonstrukci oken a dveří vedoucích do presbytáře a na kostelní kůr. Lze konstatovat, že pokud bude rekonstrukce kostela i nadále úspěšně pokračovat, je naděje, že postupně dojde k jeho záchraně a nečeká ho osud kozlovského zámku. Kulturně historické ztráty způsobené devastací interiéru jsou ovšem nevyčíslitelné a nenahraditelné. Zejména lze litovat obrazu P. Brandla, který byl dominantou křestní kaple. Již svými současníky byl vysoko hodnocen a vesnice byla chválena za pečlivost, s jakou o tento skvost pečovala.

Na schodišti vedoucím ke kostelu stávaly od r. 1772 sochy na vysokých kamenných soklech od neznámých autorů. První z nich představovala Nejsvětější Trojici, provedenou formou tzv. Božího trůnu (sedící Bůh Otec drží před sebou kříž s ukřižovaným Ježíšem, u nohou má holubici symbolizující Ducha Svatého), druhá pak sv. Mořice. Sousoší Nejsvětější Trojice je ještě zmiňováno v soupisu památek vydaném v 70. letech minulého století, tedy v době, kdy zde socha již řadu let nestála. Nejsvětější Trojice od kozlovského kostela se dnes pravděpodobně nachází v lapidáriu žlutického muzea. Alespoň tak můžeme soudit při srovnání zde vystavené sochy a fotografického materiálu, který máme k dispozici. Stoprocentní jistotu, že se jedná o kozlovskou Nejsvětější Trojici, však nemáme, protože v muzeu chybí jakákoliv dokumentace, takže prokázat její původ, dobu nabytí, ani okolnosti, za kterých se do muzea dostala, je nemožné.

Okolo kostela se rozkládal původní hřbitov, který po zřízení nového hřbitova přestal být využíván. Dnes ho připomíná pouze misijní kříž vztyčený u jižní stěny kostela, neznámý starý hrob s železným křížem, přes jehož příčný trám je položeno nařasené roucho (při rekonstrukci střechy byl kříž zlomen padajícím trámem), jedno torzo náhrobku z r. 1854 při značně narušené hřbitovní zdi jihozápadně od kostela a ruina bývalé márnice vystavěné západně od kostela již před r. 1750. V roce 2005 byl objeven dosud neznámý kamenný znakový náhrobník jižně od kostela zhruba 3 m od prvního opěráku vedle bočního vstupu do presbytáře. Na desce byl patrný hrubě provedený reliéf s erbem v horní a nápisovou částí v dolní části plochy. Reliéfy na desce byly vlivem povětrnostních podmínek velmi špatně identifikovatelné. Erb tvoří dělený štít s přikryvadly a dvěma klenoty. Na nápisové desce byl téměř nečitelný nápis „ELIAS HOI(ER) / ...EI...ER...1798“. Jestliže je čtení nápisu správné, jde zřejmě o hrobku Hoyerů z Blumenau (pokud ovšem objevený kámen zůstal ve své původní poloze). Rozměry desky jsou 134x86x26 cm. Odkrytý kámen však zůstal ležet v původní poloze, nebyl nijak odborně ošetřen a dnes je reliéf téměř setřený a nezřetelný.